Díky konkurečnímu prostředí je na podniky vyvíjen neustálý tlak, aby dokázaly nabídnout co největší výběr zboží za co nejpříznivější ceny – jinak si totiž spotřebitel vybere jinde. Na volném trhu by tedy měl být obchod konkurenční soutěží, jejímž vítězem je právě především spotřebitel.
Někdy se ale společnosti snaží konkurenci omezit. V takovém případě přicházejí ke slovu orgány, jako např. Evropská komise, které musejí zajistit řádné fungování trhu a předejít protisoutěžnímu jednání. Komise monitoruje:
- dohody mezi společnostmi omezující hospodářskou soutěž – kartely nebo podobná ujednání, při nichž se společnosti dohodnou na tom, že se mezi sebou budou hospodářské soutěži vyhýbat, a stanoví si svá vlastní pravidla
- zneužití dominantního postavení – jeden významný aktér se snaží vytlačit ostatní z trhu
- fúze – a jiné oficiální dohody o trvalém či dočasném spojení podniků, které jsou legitimní, pokud díky nim expanduje trh a spotřebitelům to přináší prospěch
- úsilí o otevírání trhu konkurenci (liberalizace) – jde o oblasti, jako je např. doprava, energetika, poštovní služby a telekomunikace, které byly často zcela v rukou státních monopolů a kde je nutné provést liberalizaci tak, aby po ní nebyly organizace, které měly předtím monopolní postavení, nespravedlivě zvýhodněny
- finanční pomoc (statní podpora) společnostem ze strany vlád členských států EU, která je povolena, pokud nenarušuje spravedlivou a účinnou hospodářskou soutěž v zemích EU a nemá nepříznivý dopad na ekonomiku
- spolupráce s orgány pro hospodářskou soutěž v jednotlivých zemích EU (které jsou rovněž zodpovědné za prosazování soutěžního práva EU) – je potřeba, aby se toto právo v celé EU uplatňovalo jednotně